Pokec ve verších, v baru u tří slepiček Verše nemusí být dokonalé, veršujeme pro radost.

Každý Brňák Brnu věrný
rád má zvláštní orloj černý,
ten, kdo do něj strčí ruku
kuličku za zvonků zvuku
dá mu přístroj bezciferný.

Nač psát vlastně Es-em-es?
O víkendu jsem si řekla
(a to jsem se pěkně sekla)
radost bude mít pár přátel,
chechtal však se i ten datel,
neštěk po mě ani pes.

Pokud duše něčím strádá,
chodím v duze velmi ráda,
říká se, že štěstí nosí,
ráno, když se tráva rosí,
prošlápnem se po pleveli,
jetelem i v jitroceli,
budem zpívat písničky,
vyplašíme zajíčky,
až nás bude bolet dáseň
složit můžem novou báseň.

Chytnu tě za ruku druhou,
odeberu žalu půl,
projdeme po dešti duhou,
ze slz odplaví se sůl.

Když ruku v ruce bolest kráčí
s tesknou prázdnotou,
i nejkrásnější píseň ptačí
v jiných tónech zní Ti,
slunce jinak svítí,
srdce jako z jílu,
v hvězdách hledáš sílu.
Jsi svou samotou.

Jiška:
Není nad to,
projít se po ránu v trávě
s raní rosou,nohou bosou.
Přivonět ke květům,
přivítat slunce co na východě
prosvítá mezi srtomy,
dřív než se ztratí mezi domy.
To jenom na chviličku,
než povyskočí výše
a svými paprsky políbí celou zem,
a svoje teplo bude bez rozdílu,
dávat lidem všem.
A pak se nedechneš v tom ranním tichu
a sposta starostí,ti příjde k smíchu.
Tak a to je konec básně,
i přes různé bolesti a trápení
je na světě tak krásně.

Dneska je slunovrat,
tak proč si nepohrát
se slovy o vodě,
o slunci, pohodě,
o ohni, o rose,
motýlu na nose,
sbírejme bylinky,
ušijme peřinky
s voňavou mařinkou,
v dešti jít pěšinkou,
to prý nás oprostí
od všedních starostí.

image hosting sites

Jiška:
Ty se máš Jiško velice k dílu,
dodáváš básně po celém kilu,
nechtěj mě najít v škarpě opilú,
radši podej mi vodičku čirú.
K svým veršům můžeš brnkat na lyru,
anebo chceš-li, hrát na niněru,
básně máš krásné, já v mozku mám škvíru.

Děkuji za tvoji kytičku pýru!

Natrhám runce kytičku z pýru,
za snahu tady zalepit díru,
za to, že v dobro stále má víru,
natočím pivo, k němu kus sýru,
tak proti virům naberem sílu.

Jiška:
-Pouhé doplnění:

všichni ať žijí na Světě v míru...
který je zbaven koronaviru.

Ke hvězdám lidé cestovat chtějí,
pořád si něco nového přejí,
pravé však štěstí mají jen v sobě,
ač někdy zdá se, v moderní době
lásky a času stále je méně,
kdo dneska ví, jak leží se v seně,
kdo viděl zrána třpytit se rosu,
aniž by ihned teklo mu z nosu,
přejme si proto přírodu zdravou,
v bystřinách vodu čistou a dravou,
dýchat vzduch čistý, v srdcích mít víru,
všichni ať žijí na Světě v míru...

Děvčata jste jedničky
verše máte náramné,
měly by jste sepsat knihu,
nabídnout ji v tiskárně.

Jsme jako vločky ve vánici,
jsme zrnka písku v pouštní duně
a v nebi hvězdy blikající,
jsme ve všem, co je pomíjivé
a přitom vždycky bude živé,
jsme děti lásky v božím lůně.

Padající lístky.
Obléknou běloučké kabátky,
na lístky z květů si nasednou
skřítkové z třešňové pohádky.
Větrem se unášet nechají,
do trávy lehoučce padají...
Znovu však vyskočí do větví,
létáním zmámení, posedlí...
K večeru vítr se utiší,
s Dryádou, zrozenou v cypřiši,
v tajemno vesmírné nahlédnou.

Koupit chce si Ivona
lávového gekona,
mouchy, cvrčky, moučné červy,
nač si předem dělat nervy,
nějak už se překoná.

Houká hejkal do nočního ticha,
temná hradba lesa mlčí...
V měkkém mechu klidným spánkem dýchá
malý skřítek, než ho vzbudí
jarní země - ještě studí...
Kolem voní husté smrčí.

Písmenka skládám ze šišek,
pozoruje mě kulíšek...
Zvědavý ptáček
můj teď je žáček...
zobáčkem klepe,
do dřeva tepe...

Vose voní každé místo,
bodne ihned, to je jisto,
nos je jako z udělání
vhodné místo pro bodání.

My prošli jsme si těžkou krizí,
však koronavir ne, nezmizí!
S tou rouškou, těžko se nám dýchá,
den po dni, trpí naše psýcha,
co teprv říká naše cícha?

pecka: dokud si umíme udělat srandu, houby zle.

Také jsem šila roušky
pro děti, pro staroušky
je to duševní očista
našila jsem jich na tři sta

báseň, co jsem nesložila, ale pro vaše pobavení použila

Za mašinou s tuhým tělem,
sedí ženy podvečerem:
"sviť žárovko sviť, ať mi šije niť.

Šiju, šiju, huboroušky,
proti virum nemám zkoušky,
sviť žárovko, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek -
rozstříhám i módní šátek:
sviť žárovko, sviť,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
brzy virus zničen bude,
sviť žárovko, sviť,
ať mi šije niť.

Ráno raníčko šička vstala,
roušku si v uzela zavázala:
"Půjdu matičko roušky prát,
musím je celé vydezinfikovat.

Ach nechoď, nechoď mezi lidi,
v testech se staly už i chyby.
Já měla zlý ten noci sen:
nechoď, dceruško bez roušky ven.

Virus se tobě vyhýbal,
asi se české šičky bál,
v sukničcejako z vodních pěn:
nechod, má šičko k lidem ven.

Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den,
nechoď, má šičko, k lidem ven.

Nemá šička, nemá stání,
rozdávat roušky ji cos pohání,
roušky všem dodat jí teď nutí,
nic doma, nic jí po chuti.

První roušku už lidem dala -
zakryla ústa, naději dala.,
po ochraně teďšité od srdce,
zavířilo se velice rychle.

Narazil virus u nás tvrdě,
české šičky to vzaly hrdě,
na mapě zkázy co světu dal,
zelený mužík dotleskal.

Na to koště zavěsím
všechno svoje trápení,
konec bude depresím,
koště pošlu za hory,
za lesy i za doly,
zlo se v dobro promění.

Den čarodějek již se blíží,
však nebude to bez potíží!
My projdem ten den těžkou zkouškou,
neb vsednem na své koště s rouškou,
ta plány naše velmi zkříží.

runka:

Zavření doma, jak bejci!

Roušek mám už celý štos,
schovávám si ústa, nos,
podobní jak vejce vejci
jsme teď všechny tetky, strejci.

runka:

Možná přijdou tyto časy,
zase bude radost z krásy
přírody a ptačích trylků.
Nesmíme tlačit na pilku,
časy, ty jsou v nedohlednu!
Psychicky až dojdem ke dnu,
z popela pak Fénix vzejde,
chmura z celé země přejde,
odhodíme roušky v dál,
pryč bude nemoc a žal.
Nesmíme se poddat bolu,
zas se budem družit spolu.

Jiška:

Jiška: dneska někdo zpíval: Šijeme roušky, abychom neprskali na staroušky..