Pokec ve verších, v baru u tří slepiček Verše nemusí být dokonalé, veršujeme pro radost.

Tak to u nás nehrozí
a kosáčci nebozí
neví, kam se vrtnout mají,
dospěláčci odlétají,
mláďátko se v keři krčí,
pejsek na něj štěká, vrčí,
sekáči se snaží sice,
avšak hřmotí čím dál více.

Nežli začnem sekat ale,
dáme zvěři v trávě vale.
chodíme a tleskáme
a hlasitě výskáme,
bychom vyplašili zvěř,
koukáme pod každý keř,
až poté sekáme dále.

Malé mládě kosáčka
vyplašila sekačka,
spadlo dolů z hnízda,
matka píská, hvízdá,
ač nejsem pták dravý,
krouží kol mé hlavy,
chrání svého synáčka.

Dnes nám trávu pokosili,
mravenci se vyrojili,
v chládku křoví ptáci žili,
co se v něm i narodili,
kosi, vrabci, drozdi, hýli,
teď je všechny vyplašili,
zajíci se jinde skryli,
doma jsme se domluvili,
i když vítr občas sílí,
že bychom si zasloužili
na zahrádce pobýt chvíli,
čekají tam na nás víly,
abychom už zase ryli,
trpaslíkům čepce myli,
motýly si vyfotili,
budem snad víc roztomilí,
než kdybychom v městě byli.

Když skotačíš se slovíčky,
otřásají se mi špíčky,
zapojím se do tvé hříčky,
zde veršují fanatičky,
chechtají se u kávičky,
v hrnku mají zlaté lžičky,
zobají moučník maličký,
pomlouvají své mužíčky,
uvaří jim jenom plíčky,
k večeři šunkové flíčky
a sobě obilné klíčky,
nádobí vloží do myčky,
umyté daj do poličky.
Ráno potom u rozcvičky
čekají na lepší zítřky.

Malé "skotačení" na rým -eda...
Poslouchám zpěv včelojeda,
nemyslím na ortopeda,
neb se držím svého kréda,
štěstí má ten, kdo jej hledá,
zítra bude slunná středa
a tak mi to zase nedá,
budu zase neposeda,
ač mě říká doma děda,
doma seď, buď myška šedá,
když jsi spadla, bylas bledá,
nejsem z těch, kdo rád si sedá,
v ZOO kouknu na medvěda,
hlavně aby šelma hnědá
neměla hlad, pak mi běda...
(trochejská tasemnička)

Jiška:

Nepokoušej se už o klus,
když se snažíš dohonit bus.
Radí to tedy ta pravá,
co klus na bus též přiznává!
Poslední dobou však běda,
potřebuju ortopéda.

Hlavně, holky, nepadejte,
na zem ani do tůněk,
na má slova všechny dejte.
Jako já dnes odpoledne,
nečekejte, kdo vás zvedne.
Kolena mám odřená.
Nemám být jak splašená,
když trolejbus příjíždí
chůzi zvolím hlemýždí.
Chraňme svoje klouby, kosti,
všeho dá nám víc než dosti
v Kozorohu úplněk.

Chápu, každý neplní slib,
kdyby ano, bylo by líp.
Protože už něco víme,
ničemu se nedivíme,
zklámání? Ne, ani HOSIP.

Zklamané runce:
Nevěř všemu, co se třpytí,
i když jako zlato svítí,
sliby chyby, tak to chodí,
když Tě někdo za nos vodí,
tak to bylo, je a bude,
dobrých přátel dost Ti zbude,
kteří s Tebou táhnou basu,
u těch hledej v žití krásu...
(dvojitá družička)

Uvidíme naši runku
poletovat za úplňku,
pokud koště k zemi skloní,
přistane nám na jabloni.

Dnes v noci mi bude blaze,
proletím se v mléčné dráze.

Snad ten poklad v sopce je,
až usne, pookřeje.
V žáruvdorném oděvu,
odolává výhřevu,
v sopečné vyvřelině
hrabe se jako svině,
kopá, kopá úporně,
propalují se škorně,
pokladu však vidina
působí jak pružina,
na dně sopky, v kráteru,
najde, až však k večeru
lesknoucí se minerál.
Vítězně, jak generál
zařve a s pokladem prchá,
neb začíná soptit, mrcha.
Končí sopky balada,
jdu se najíst, mám hlada!

Když se sopka probudí,
tak máš tíseň na hrudi,
co je člověk na tom světě,
jako moucha na konfetě,
přitom škodí víc než sopka,
kde je mamon, už tam hopká,
teď si poklad vykopá,
po něm třeba potopa,
pro to už se netrudí.

Pokud to někoho zajímá,
takhle si Stromboli zadýmá.

Řekněte mi, proč to dělá
šedá myška malinká,
snad že chodník slávy chtěla...
Źije asi v bludu,
že je z Hollywoodu...
Pórek ukousala,
cestičku s ním stlala,
jako po koberci
chodí slavní herci,
tak i ona chodí,
v záhonku mi škodí...
Očička jí z pórku svítí,
provokuje, kdo ji chytí,
malá velká hrdinka.

Jen co tropy skončily,
tak už zase chceme, aby
na chvíli se vrátily...
posloucháme koncert žabí.
V létě sluchu lahodí
ptačí hlásky z blízkých stromů,
co se myšky nachodí,
by si mrkve vzaly domů.
Letos jich je nějak moc,
nelíčím však na ně pasti,
o to míň je včel i vos,
jeden roháč v židli chrastí.

Každé roční období,
má své krásné údobí.
Já miluji teplo,sluníčko,
jen kdyby hřálo trochu maličko.
Pupalka nám večer rozkvétá,
žlutými kvítky je posetá.
Na zahradě pracuji,
jak vše roste,sleduji.
Je tam práce dosti,
vše roste k radosti.
Ale nejvíc tráva,
roste jako dravá.
Zima se mi líbí,
když doma v teple sedím.
Na sněhové vločky z okna hledím.
Naše zimní radovánky,
brusle,lyže sáňky
na to jenom vzpomínáme,
ty už odvál čas.

Těžko říci, co mám radši?
Horko v létě, či sníh v zimě...
Když jsem byla o dost mladší
plavala jsem na přehradě,
teď jsem radši na zahradě,
v zimě brusle nebo sáňky
byly moje radovánky,
mně se líbí v každé době,
umím dělat radost sobě,
nejde nést jen těžké břímě.

Jiška:
A já zase štěstím plesám,
vedro je pryč a rtuť klesá.
Já jsem totiž dívka zimní
miluju sníh, to si všimni.
Vodní lyže a též plavky
nenahradí mi skluzavky
z poctivého ledu,
s radostí je sjedu.
Na sjezdovkách štěstím kvetu,
nabalená jsem já k světu.
Plavky, ty mi nesluší,
stydím se až za uši.

Je to vůbec ještě léto?
Spíš mi podzim připomíná.
Tropická noc bývá jiná,
topím v kamnech, sic jen v noci,
venku pějí ňácí cvoci,
sedli si do jetelinky,
bubnují i na bubínky.
Pupalky teď žlutě kvetou.

Teploty jdou nějak dolů
není to na plavky k molu
Dáme si dnes procházku
po cestě plné oblázků
český oběd, české pivo
dáme si, co nám je libo!

Velmi s folmar souhlasím,
Šklíbě přeji klidno v duši...
Co s rozmarným počasím?
Snad nám řeky nevysuší,
kvítí zatím neuvadá,
ovoce však na zem padá,
chránit nás před tropy, vedry
mají pevné horské cedry.
Není slyšet bzukot muší.

Neláká mě dálka,
všude běsní válka.
I příroda je na nás krutá,
z drancování je mrzutá.
Používá na nás zbraně,
jsou to za ničení daně.

U nás v Ćesku krásná místa,
Tady jsem si zatím jistá.
Hory,lesy,rybníky a parky,
na loukách voní fialky.
Vím to zcela jasně,
že je u nás krásně.

Lanýže jsem též nejedla,
chutná mi moc bedla jedlá,
je to fakt velká dobrota,
lepší, než masa flákota.

Nejela bych do Italska,
Stromboli bývá šibalská.
Probudí se, lávu chrlí,
dám si radš v Česku štamprli!

Jiška:
Někde padaj větve, kroupy,
zaleze, kdo není hloupý.
Můj syn odjel s rodinou
na dovolenou podivnou
dolů na italskou botu,
chtěl zapomenout na robotu.
Plácnout sebou na břeh moře,
oblékat se jenom spoře,
věnovat se synkům, ženě,
odpočívat zaslouženě.
Když dojeli, přišly zprávy,
že jsou tam a všichni zdrávi.
Večer media však psala,
že Stromboli vyváděla.
Místo krup a větví
sopka si tam běsní.
Doufám, že si jenom pšoukla
a zase dá pokoj, holka.

Vždyť je léto, jak má být
Uklidím si celý byt

Za měsíc pojedeme k moři
Tak ať se mi práce daří

Chvilku sednu k šicímu stroji
píchám.. jak když se vosy rojí

Pověsím nové garnýže
Nejedla jsem nikdy lanýže

Nespadla-li kapka ani,
jak to, že máš kroupu v dlani,
špásy, žerty, to Ty umíš,
v rukávu svém smíchy tlumíš,
děláš na mně oči laní.

U nás nespadla ni kapka,
stále suchá je má tlapka.

- Také pouze
veršík z nouze!

Déšť Tě zase přihnal domů,
jako naschvál vítr, kroupy,
větve spadly z mnoha stromů,
venku je jen, kdo je hloupý.
(Veršík z nouze, když
už tu nikdo nepíše...)